Diana IV. - třetí část
Rychlost, kterou byla Proxima unášena po proudu času, se opět začala zmenšovat, až šlo rozeznat okolní krajinu. Vítr zmizel a Proxima zjistila, že leží na dně údolí zarostlého ojíněnými křovinami. Cítila se ještě hůř než po prvním přenosu. Nemohla se rozhodnout, jestli jí víc třeští hlava nebo bolí tělo. Každopádně to bylo těsné.
Zaslechla zvuk kapající vody. Pokusila se pohnout, ale nezmohla se na víc než na pohyb očima. Měla hroznou žízeň, v současné době s tím však nemohla nic dělat. Tak alespoň pozorovala okolí.
Okolní svět se ztrácel v přimrzající mlze, odhadovala ale nějakou rokli ve Štítových horách. Kolem rostla kleč a sem tam i větší jehličnan. Z oblohy se snášely sněhové vločky a foukal snad ještě studenější vítr. Proxima byla promrzlá na kost.
Jen tam tak ležela a čekala, nevěděla, jak dlouho. Opouštěly ji i zbytky sil zredukované z minula a cítila se, jako když umírala ve stájích. Zavřela oči.
Zaslechla zvuky kopyt a s vypětím sil zvedla hlavu a podívala se tím směrem. Kolem klusem projížděl čistý vraník se zvlněnými žíněmi. Na hřbetě se mu z posledních sil držela jezdkyně. Do zapadlých rudých očí se vkrádaly paprsky mrtvolné hnědé a tvář, ač tak mladou, brázdily pod očima vrásky. Mohlo jí být tak pětadvacet. Měla hrozně málo životní energie, snad ještě méně, než Proxima. Jednorožec však i přes to nesl svoji jezdkyni oddaně dál. Minul Proximu a pokračoval hlouběji do údolí.
Proxima zavřela oči, ale dál před očima viděla jejich obraz. Cítila, jak její vědomí opouští tělo a jako nehmotný přízrak vraníka s jezdkyní sleduje. Jednorožec se zastavil až u díry v zemi. Proxima v ní poznala díru, kterou vtrhli vzbouřenci k Pegasi a zabili ji.
Jednorožec se zastavil, váhal, jak se dostat dolů. Nakonec se rozhodl pro co nejopatrnější seskočení. Čtveřice kopyt otiskla svoji stopu do sněhových vloček pokrývajících mramorovou podlahu jako koberec. Jezdkyně sklouzla po hřbetě a chytila se hřívy. Vraník došel ke stěně kruhové místnosti a Shadow spadla na zem. Zjizvenou rukou sáhla ke krku a přetrhla jeden z náhrdelníků.
Vzala do ruky Mlhovinu a pokusila se ji roztříštit o terminál. Neměla ale sílu a krystal zapadl do jedné z děr v kovovém plášti. Opřela ruku o podlahu a zavřela oči. Její jednorožec se pomalu sesunul k zemi. Ani se neozvalo poslední zařehtání.
Proxima vyplula nad díru a šíleně se lekla, když zjistila, že její zmrzlé tělo zmizelo.Zemřela podruhé? To jde? Její mysli se opět zmocnila nějaká síla a táhla ji pryč po směru času. Nárazy událostí se stále zrychlovaly a současně slábly. Proxima napůl čekala, že uvidí dalšího vlastníka Mlhoviny, další duši odsouzenou k záhubě. Nic se ale nedělo a brzy už se míhaly události nepostřehnutelnou rychlostí. Tentokrát letěla mnohem déle.
***
Suzanne seděla na třínohé židli a vychutnávala si ten luxus, jíst konzervu. Bylo jich tu jako sardinek, snad právě proto, že jich přežilo tak málo – kdosi chytrý zřejmě usoudil, že se vejdou do jedné místnosti. Za okna se míhaly hvězdy roztažené do dlouhých čar. Suzanne se natáhla pro hrnek s neurčitelnou tekutinou a napila se.
Měli za úkol osvobodit obyvatele města a odletět s nimi do bezpečí Útočiště. Místo toho přežila z celé skupiny sama, druhý záchranný tým zůstal asi v deseti lidech a zachránili ne větší počet Centauri. Triumfální návrat domů.
Loď s sebou po chvilce prudce trhla a Suzanne na sebe málem vylila pití. Co to..? Napadlo ji vstát a dojít se podívat, ale došlo jí, že kdyby vstala, někdo jí privilegované místo u stolu bezpochyby zabere. Suzanne byla sice čistokrevná FairyTale, ale v podstatě bez významnějších předků v rodokmenu. Přejela pohledem místnost. Alespoň pět Centauri by jí mohlo z jejího místa právoplatně vyhodit.
Až, když transport začal brzdit a prolétávat mezi křižníky a dalšími bitevními loděmi, došlo Suzanne, že neletí do Útočiště. Dveře se prudce otevřely a vojenským krokem vešla Isara.
„Za pět minut přistaneme na Advantage, takže se připravte. Nechci vidět nikoho, jak se fláká nebo zdržuje.“
Nečekala na odpověď, otočila se na podpatku a vypadla.
Suzanne odložila hrnek i konzervu a přešla k oknu. Netušila, o kterou z lodí se jedná, ale to už brzy zjistí. Transport vzápětí prudce změnil směr a přistál do hangáru křižníku po levé ruce. Jeho exteriér byl zachovalejší než u ostatních lodí, stejně ale podle Suzanne svému jménu příliš neodpovídal. Když se rampa transportéru o pár minut později spustila, musela Suzanne uznat,že interiér lodi patří k nejhezčím, co kdy viděla. Možná, že před první bitvou o Mineris patřil k nejluxusnějším lodím Řádu.
Isara si to namířila pěkně rychlým krokem kamsi pryč a Suzanne musela co chvilku popoběhnout, aby jí stačila. Malí učedníci byli nuceni klusat celou dobu a i tak začali někteří po chvilce odpadávat.
„Jdeme! Neflákejte se a pohněte kostrou!“
Isara měla zjevně jiné představy o ideální rychlosti přesunu než ostatní. Nikdo si ovšem netroufal nic namítat, neozvaly se dokonce ani poznámky nebo protesty.
Jediná poznámka o „hyperpohonu v pr-“ se ozvala od Briseonne, Suzanne ji naštěstí včas umlčela pohlavkem, než stihla větu doříct. Briseonne. Ta jí tady ještě chyběla!
-
Briseonne potlačila reflexivní vypláznutí jazyka na svoji mistryni a začala si zpívat ohranou písničku – svoji vlastní parodii na hymnu Centauri. To Suzanne vždycky spolehlivě naštvalo. Byla stoupenkyně Mistryně; na rozdíl od Brisy. Briseonne ohněm pohrdala, mnohem raději měla transferace a silové štíty. To Suzanne taky vytáčelo.
Brisa si povzdechla, když ji se Suzanne zavedli do dvoulůžkového pokojíčku velikosti FairyTaleské záchodové kabinky v Akademii. Jinými slovy dvakrát dva a půl metru. Bez šance na únik.
Briseonne se poctivě snažila podpálit postel svojí mistryně, ale nešlo jí to. Když se opravdu naštvala, dala dohromady transferaci. Když se snažila, nedala dohromady nic. Opět začala zpívat parodii na Mistryninu ideologii. Dostala se ke třetímu řádku skladby a odrazila silovým štítem lineární transferaci.
To se ovšem ukázalo jako osudová chyba. Proud záření se odrazil a zničil skříň i s jejich veškerými věcmi – převážně výstrojí pro jednorožce.
„TY…!!!“
Suzanne se na Brisu rozeřvala a po chvilce ji Brisa upozornila, že se opakuje. Výsledkem byla učednice v pohodičce sedící pod schody přede dveřmi pokoje a naštvaná mistryně uvnitř.
„Hele, co se tady trochu porozhlídnout?!“
„Opovaž se! Někdo tě uvidí!“
„Aby někdo neuviděl tebe…“
Ozvala se transferace a náraz do zdi. O chvilku později se za rohem vynořil Shaelan s Leonne a proplížili se ke schodům. Shaelan nasadil nevinný úsměv.
„Jé ahoj. Nevíš, kde je kuchyně?“
Brisa se zvedla ze země. Alespoň bude mít její přímá mistryně průšvih, pokud je někdo uvidí.
„Jasně – dívala jsem se na plánek.“
Vstala a připojila se k dvojici. Leonne vypadala stále smutná a v depresi, ale nájezd na kuchyni si nemohla nechat ujít. Briseonne krátce zauvažovala, kde je asi Sheela.
***
Diana se kradla za Geth ztemnělými chodbami a uvažovala, za jak dlouho umře hlady. Už pěkně dlouho nic nesnědla a bylo to znát. Jon a Lyshia zůstali vzadu a krotili mladé děti, neustále zlobící a kecající. Getherionne kdesi daleko vepředu pro ně neznamenala pádný důvod, proč mlčet.
Ta teď ale měla jiné starosti než hlídání dětí. No, děti. Bylo jim sice mezi dvanácti a patnácti, ale chovali se jako pětiletí. Geth samotné bylo kolem dvaceti. Snažila se odhadnout, kam směřují a jestli je moudré postupovat dál. Chodba vypadala nekonečná; byla temná, rovná a její konec, který už světelné meče nedokázaly osvětlit, se topil ve tmě.
Mohli jít na její konec hodiny. Neměli jednorožce. Zásoby už dávno snědli, v záchranných modulech bylo jídla pro dva lidi. Netušili, kde jsou a kam směřují. A Geth měla zodpovědnost.
Zastavila se a přejela prsty drolící se stěnu. Zavřela oči a pokusila se najít život v okolí. Cítila skupinku za sebou, pak dlouho nic… a jednu nebo dvě bytosti pod sebou. Jak hluboko? To nedokázala odhadnout, ale vzhledem k rozsahu svých schopností ne více než dvacet metrů. Tím by se šlo prokopat. Sklonila světelný meč a ten bez problémů rozsekl podlahu. Výborně.
***
Vítr ji opět unášel, tentokrát ale nesrovnatelně déle a v četných vírech, které se točily na různé strany. Proxima padala do hlubin, chvíli se zase vznášela na pomyslném vrcholku a měla pocit, že se realitě vzdaluje natolik, že už nikdy nebude schopna se vrátit. Na okamžik se zastavila a ucítila vzpomínku. Malá, asi desetiletá dívka, v jeskyni. Ne, nebyla to jeskyně. Při bližším pohledu se z toho vyklubala místnost, kdysi používaná, ale nyní již zarostlá a neudržovaná. Za dívkou stál černý pegas se zlatými žíněmi, opět rod Pegasi… Dívka obcházela kruhovou místnost s rozžehlým světelným mečem, než v jeho stříbrném světle cosi spatřila. Proxima neviděla, co spatřila ona dívka, ale další záblesk byl, jak vytáhla zpod terminálu Mlhovinu. Potom to Proximu strhlo dál.
Po další cestě, kdy měla dojem, že asi vypustí duši, dopadla na zem. Neměla sílu se zvednout, ale když otevřela oči, povedlo se jí zaregistrovat kousek známého prostoru. Socha. S vypětím sil pootočila hlavu a spatřila sochu jakési pravěké Mistryně řádu. Byla mírně nazelenalá, ale jinak v pořádku. Akademie? Je možné, že by byla v Akademii? Pak zaslechla zvuk kopyt a vzápětí se zpoza rohu vynořil černozlatý jednorožec. Na jeho hřbetě seděla mistryně s dlouhými světle hnědými vlasy a zelenýma očima. StarShine. Proxima neměla nejmenší tušení, kdo to je. Mistryně sesedla a došla k ní.
„Co se ti stalo?“ zněla první otázka dost zděšeným tónem. Nebylo divu. Proxima se nezmohla na odpověď, jenom doufala, že ta mistryně má aspoň trošku rozumu. A měla. Položila jí dlaň na čelo a brzy se jí od prstů začalo šířit měkké oranžové světlo. Proxima cítila, jak se její zdravotní stav lepší a opět se jí alespoň trošku navracejí síly. Když mistryně skončila, odstoupila a počkala, až se ta zvláštní Shadow vzpamatuje.
Proxima se posadila a vyčkávala. Pokud chce ta mistryně zavést rozhovor, ať začne ona. A taky začala.
„Jsi v pořádku?“ Proxima se trošku porozhlédla. Opravdu to byla Akademie, jenom byla… jiná. Podlaha se jí zdála trošku barevnější a s výraznějším vzorem. Sochy taky a zdaleka jich nebylo tolik. Některé byly mírně nazelenalé, od čeho asi?
„Nojo, úplně v pohodě. To bych tady asi takhle neseděla…“ zabručela Proxima. StarShine naproti ní to ale evidentně nezaskočilo. „Co se ti stalo? A co to máš na sobě za zvláštní ohoz?“ Vypadala hodně překvapeně. Proxima neodpověděla. „Před jakou dobou zabili Pegasi?“ Mistryně naproti ní se zatvářila velmi překvapeně. „Cože?“ „Před jakou dobou zabili Pegasi!“ vyhláskovala Proxima. „Asi tak před sto lety, proč tě to zajímá?“ „Bezva, už jenom tři sta let a jsem doma,“ zabručela Proxima. „Cože?“
Proxima se pokusila vstát a to se jí po chvilce úsilí opravdu povedlo. Považovala zcela samozřejmě všechny překvapené „cože??“ z druhé strany za řečnickou otázku. „Kdo jsi?“ zeptala se konečně místně. „Shadow Proxima Centauri.“ „Á! Evidentně někdo s hodně rozsáhlým rodokmenem, že? Nebyla náhodou tvoje babička Mistryně řádu? Až moc mi to připomíná Carmen…“
Proxima sice nevěděla, kdo je Carmen, přesto jí to jméno něco říkalo. Možná nějaká dřívější Mistryně? Těžko říct… Ale ten tón, kterým to řekla, byl až příliš ironický. „Vy jste evidentně StarShine, ne?“ zeptala se podobným tónem. „Měla bys mi spíš být vděčná za to, že jsem tě uzdravila. Tady nejsou Shadow rodem, který si může vyskakovat,“ konstatovala, nasedla a zanechala Proximu samotnou. „Ne?“
Nebylo příliš pravděpodobné, že by tahle mistryně měla Mlhovinu. Vlastně to bylo zcela nemožné. Nemohla to přece být ta dívka, kterou viděla. Ta měla kudrnaté vlasy. A byla to Pegasi. Zcela bezpochyby. Žádná bastardní StarShine bez potenciálu.
Otočila se a zauvažovala, kterým směrem se vydá. Bylo to úplně jedno, a tak se několikrát se zavřeným očima otočila kolem své osy a vydala se tím směrem, kde se zastavila. Vzápětí uslyšela křik a svištění. Bitka? Bezpochyby. Šla dál, ale raději ne moc rychle, přeci jen neměla schopnosti a bůh ví, co by se stalo, kdyby teď chcípla…
Opravdu to bitka byla. Když vykoukla zpoza rohu, spatřila několik postav studentů, mohlo jim být tak kolem třinácti, čtrnácti. Jako první jí praštila do očí zlatovlasá, modrooká a až neuvěřitelně slušně vypadající dívka. Byla velmi podobná jedné otravné a spisovně mluvící Shadow z doby Proximy, ale tohle byla evidentně Hydra. Vedle ní pak byl černovlasý chlapec, DarkWhite a vedle něho… Uhodilo jí to do očí. Kudrnaté vlasy, stříbrné oči, vítr. Proxima ani nemusela vidět, jestli má na krku řetízek s Mlhovinou, aby věděla, že kámen má. Nepřátelé se skládali ze všech rodů a pro Proximu tam nebyl nikdo zajímavý. Trojčlenná skupinka začínala prohrávat. Mladá Pegasi zatím jen bránila, což se zdálo podezřelé. Že by tak dlouho odolávala vlivu Mlhoviny?
Již o chvilku později se ukázalo, že ne. Když proletěla těsně vedle Proximy pro ni naprosto neznámá transferace a sejmula zlatovlasou Hydru, která se sesula v bezvědomí na zem, Mlhovina začala dílo zkázy. Pegasi pozvedla ruku a z ní vyletěla transferace, kterou už Proxima znala, ale nikdy by neřekla, že jí čtrnáctiletá holka může dát dohromady. Zřejmě tady byl už od přírody velký potenciál a teď k tomu ještě zesílený…
Jeden z nepřátel klesl, ale to Pegasi nestačilo. Vyslala několik dalších, ovšem ne tak přesných. Když salva pominula a soupeři se měli čas rozhlédnout, začalo se tvořit tornádo. Proxima byla jediná, která ho mohla vidět. Po tom, co se chodbou prohnal vítr, který smetl téměř vše, se chystalo něco mnohem ničivějšího. Tornádo mělo sílu strhnout strop i zabít všechny nepřátele okolo, Proxima byla sice zvyklá na leccos, ale tohle bylo moc. Nebylo pravděpodobné, že tohle celé je tvořeno silou Mlhoviny, bylo to vlastně nemožné, ale určitě zde její síla byla.
Ze všech sil, co se jí obnovily při léčení, se pokusila sílu skrz Mlhovinu přesměrovat od tornáda pryč. Vzdušný vír se začínal blížit zezadu k nepřátelům. Veškerou sílu, co byla schopná z toho vytáhnout přesměrovala pryč, směrem k sobě, aby jí byla schopná když tak se bránit. Tornádo zakolísalo, pak se na okamžik rozpadlo a když se opět dalo dohromady, byl úbytek velmi znát na jeho velikosti. Vír se prohnal chodbou a stačil na pořádné podlitiny, modřiny a naražené kosti, ale vyhlídkové lety nad Akademií se nekonaly.
Pegasi částečně pohasl svit jejích stříbrných očí a nahradil ho normální stříbřitý třpyt, který už neznačil nic záludného ani nebezpečného. Tohle byl dostatečný důkaz sil Mlhoviny. Pegasi ovšem věděla, co se stalo. A nemínila to nechat jen tak samo sebou. Zapátrala telepatií okolo a přítomnost Proximy vycítila po pár vteřinách. Vzápětí vyletěla Proxima levitací zpoza rohu a elegantně přistála před mladou Pegasi na zemi. Není to hezký pocit, když s vámi někdo o tolik mladší takhle zachází. Ale bez schopností…
„Další spojenec Carmen? Myslíš, že si pomůžeš, když se přidáš na její stranu?“ Proxima se na ni podívala a ušklíbla se. Kdo to je ta Carmen by ji docela zajímalo. „Nejsem z tvojí reality a nehodlám se přidávat k ničí straně.“ Dramatická pauza. „A nech Mlhovinu být, špatně skončíš,“ dodala po chvíli.
Pegasi nevypadala na to, že jí je třináct. Alespoň se tak nechovala. „Takže z budoucnosti… Co je ti po Mlhovině? Máš snad něco společného se zabitím Pegasi? Přišla sis pro svůj právoplatný majetek?“ Ironie v hlase byla sice patrná, ale také bylo znát, že to nemyslí tak zcela nevážně. „Myslím, že o tom, komu Mlhovina patří, by se dalo polemizovat.“ „To si nemyslím. Není sice jasné, komu patří teď, ale byl to majetek Pegasi.“ Řekla to bez nejmenších pochybností. „Pegasi už nežije.“ „A z toho důvodu není jasné, kdo je právoplatným dědicem.“
Ticho přerušila Proxima. „Jak se jmenuješ?“ Čekala leccos, ale přesto se neubránila jistému překvapení z odpovědi. „Victory Centauri.“Proxima se na ni zadívala. „Ahaaaa… Legendární Victory…“Victory se na Proximu poměrně překvapeně zadívala.Než však mohla cokoli říci, ozval se řev z chodby.
„Kterej blbec se tady zase rval! Co to má znamenat?!“ Zpoza rohu se vyřítila uklízečka a začala ječet na Victory, která to poslouchala s naprosto klidným výrazem. Nenechala se vyrušit ani tím, když z druhé strany přibyli posily. Když skončily, na všechno jim kývla a s klidem odešla. Dokonce se s nimi nerozloučila transferací! Pak se ale uklízečky obořily na Proximu. Ta si to ovšem líbit nenechala a zvyklá uklízečky posílat ze schodů, je seřvala na dvě doby. Uklízečky se na ni překvapeně podívaly a vzápětí se otočily a se strašlivými výhrůžkami vyloučení z řádu začaly volat Mistryni. Proxima za nimi zůstala překvapeně koukat.
„Vždyť se toho tolik nestalo, ne?“ Victory to pobavilo a přestože původně chtěla odejít, tohle si nemohla nechat ujít! „Koukám, že se ve vaší době uklízečky velké úctě netěší,“ konstatovala. „Kdyby to šlo, ještě bych jim na cestu přidala nějakou tu transferaci.“ „A letěla bys z řádu. Tady si nemůžeš na uklízečku dovolit se ani křivě podívat.“ „To víš, když tvůj mistr hraje v řádu druhý housle…“ „Chceš říct, že můj mistr není prominent. A že to říkáš zrovna ty, když jsi taky mistryně. I když myslím, že ne zas tak dlouho…“ „No, asi tejden,“ odvětila Proxima. „Ale mistr mi už protahoval zkoušky přes půl roku. To víš, StarShine.“ „StarShine? No a co jako? To snad ještě tolik neznamená, ne?“ „Aha, vlastně. Jejich pokus o převrat ještě neproběhl…“ „Koukám, že dějiny jsou celkem zajímavé. Zvlášť když ještě neproběhly.“ „Škoda, u nás by ses měla líp. Nekecám!“ „Já se mám dobře i tady. Nemusím být nutně o několik století jinde.“
Proxima se mírně pousmála. „Kdybys znala svoji budoucnost, mluvila bys jinak.“ Victory jí úsměv opětovala. „To myslím, že každý. A já nechci znát svoji budoucnost. Ta mi stačí, až se sama stane přítomností…“ Proxima se rozhlédla. „Co takhle zmizet, než se vrátí ta uklízečka? Že by mě vyloučili z řádu, do kterého vstoupím až za tři sta let?“ „Mě problém s uklízečkou netrápí. A tebe, jak se tak dívám, taky moc ne.“ „Co všechno tady mají vlastně uklízečky za práva? A mistrové?“ „Uklízečka? Kecne a letíš. A mistr? Pomyslí si a letíš.“ „Upřímnou soustrast.“ „Zase tady ale není taková špína, jako musí být u vás. Do řádu se jen tak někdo nedostane. No a už vůbec v něm nevydrží!“ „U nás špína dělá uklízečky a ošetřovatele, žádný bastardi se do řádu nedostanou. Teda… pár StarShinů je nutnejch, nějaká ta Hydra taky, ale ty skoro žádnej potenciál nemaj… A FairyTale nebo Shadowové na sebe uklízečkami řvát nenechaj.“
„Myslíš si, že pokud FairyTale nebo Shadow, že jsi něco víc, než Hydra nebo StarShine? Ještě že nežiju v takové době, kdy se všichni můžou arogantně domnívat, že jsou lepší, než ten zbytek. Potenciál není všechno.“ „Vy asi zrovna neválčíte proti Alfám, že ne?“ „Ne. Momentálně jsme s nimi v míru. A už docela dlouho.“ „Neboj, to brzo skončí. Centauri skoro lehnou popelem.“ „To jsi hodná, že mi to říkáš, sama bych na to nepřišla. Víš, jak je lehké přehlédnout, že se řád celý sype? Ale zatím je to v pohodě a dokud to nenastane, tak se to nemusí řešit.“ No tak ty to řešit nebudeš, napadlo Proximu, ale nahlas to neříkala. Jinou odpověď už ale vymyslet nestihla.
Zpoza rohu se vyřítila Mistryně a začala mela. Začala ječet na Victory a sem tam něco utrousila i na Proximu, přesto se nedalo říct, že by ji brala na vědomí. Victory to opět brala s ledovým klidem, zřejmě na to byla zvyklá. Za celý ječivý monolog řekla tak jedno, dvě slova. První bylo, když si pro sebe zabručela na adresu Carmen „bonzák“, to když z ječení vyplynuly i narážky na útoky přímo na Carmen z posledních momentů bitky. A druhé bylo apatické odsouhlasení čehosi, co Mistryně požadovala, ale Victory neměla ani páru, co to bylo, protože se jí proslov asi v nejmenším nedotkl. Mistryně už byla na odchodu, ale pak si ještě na něco vzpomněla a začala druhá várka.
Po chvíli jí ještě rozčílila apatie mladé Pegasi a donutila jí, aby šla s ní. Tím Proxima osaměla a cosi jí říkalo, že tuhle mladou Pegasi už neuvidí, alespoň ne jako světlou Centauri.
Netušila, co teď, ale docela by se hodilo něco k snědku. Zavzpomínala. Podle všeho byla v jedné z galerií uprostřed Akademie. Pochopila, že podle detailů téhle reality nic nepozná, takže na hledání kuchyně mohla zapomenout. Zbývala jedna otázka: co teď?
Victory zmizela a nejspíš by nebyl dobrý nápad ji znovu hledat. A o nikom jiném tu nevěděla. Vůbec netušila, co má udělat, aby se posunula v proudu času dál. Tak se postavila k jedné ze soch a pozorovala okolí. Očima hledala něco, cokoliv, co by jí mohlo být užitečné.
Po chvilce jí pohled zavadil na ošuntělé kopii kodexu visícího na stěně o kus dál. Došla k němu a sundala ho ze stěny. Jen tak, ze zvědavosti. Začetla se. Ke svému úžasu zjistila, že ho zná slovo od slova – Vergillio mu říkal Starý kodex a i dost jiných Centauri ho upřednostňovalo pro nekomplikovanost a výstižnost. Zabíral dvě strany. Verze Arinne připomínala spíš sbírku zákonů – jednalo se o bichli, kterou mohl člověk číst týden a nedostal se ani do půlky.
Zavřela oči a potichu dorecitovala zbytek. Uklidnit se, najít vnitřní vyrovnanost… Znovu se kolem ní zvedl vítr, ale tentokrát zůstala stát na místě. Události kolem ní se míhaly neuvěřitelnou rychlostí, ona sama zůstávala nezměněna. Zkusila se pohnout. Šlo to. Dokonce jakoby se k ní vracela i Síla.
Náhle pocítila slabý impuls a rozběhla se chodbou jako přízračný stín. Zdálky slyšela hlas,svůj vlastní. Svědomí?
„Umíš něco jiného než se jenom hádat s ostatními? Měla jsi šanci – mohla si Victory ukázat její osud a dát jí možnost vybrat si. Ne. Ty se prostě nepoučíš…“
Co běžící Proxima vnímala jako vteřiny, to pro okolí znamenalo týdny nebo měsíce. Pomalu se jí vracely schopnosti, intuice a rychlé reflexy A také sílící pocit, že se s Victory ještě uvidí a nebude to příjemné setkání, alespoň ne pro Proximu. To byl první přenos, kde získávala, ne ztrácela. Co se změnilo?
***
Mistr Vergillio přecházel po místnosti a snažil se vymyslet, odkud vzít požadované lodě. Mistryni přeskočilo! Resca i Útočiště už měly jen minimální obranu a pokud i ji stáhne…. tak to bude pro všechny Alfy výzva k rozšíření válečné fronty.
Nakonec se rozhodl pro cestu nejmenšího zla a z každého systému vzal půlku. No, Resca tak osídlená není a Útočiště má velitelství ve hvězdě a zálohu revesů. No, to Mineris taky, napadlo ho okamžitě. A k čemu jim je….
„Mistře?“
Vergillio se otočil a spatřil Allana, jak se k němu loudá přes místnost. Jaksi opožděně si uvědomil, že ho viděl naposledy spát tak přede dvěma standardními dny a že má kruhy pod očima.
„Přišla další zpráva, mistře.“
Podal Vergilliovi datový čip a roztáhl se na pohovku. Vergillio došel k datapadu a vzkaz přehrál.
Lokální útok Alf na systém Resca. Úspěšně odraženo systémovou obranou. Konec.
Krátké, úsečné a zdrcující. Vergillio si přesto schoval hlavu do dlaní. Poslední obrana Rescy… a on chce vydat rozkaz k jejímu odvelení do jiné prohrané bitvy. Ne, nechce. Musí. Jinak co? Na vteřinku zaváhal, ale hned myšlenky na zradu potlačil. Ne, tím by Řádu akorát uškodil. Nesmí zběhnout, nesmí jít sám bojovat. Tím by ničemu nepomohl. Přesto se nemohl ubránit paranoidnímu pocitu, když potvrzoval rozkaz ke stažení jednotek. Proč já??
Když se opět vrátil do místnosti, zjistil, že Allan už spí. Zase jsme dneska nestihli nic procvičit, šeptalo mu svědomí. Zaplašil výčitky svědomí a raději místo toho přehodil přes svého učedníka deku.
Aniž by chtěl, natáhl se na podlahu vedle gauče a za chvíli už spal stejně jako Allan.
***
Resca…
Čtveřice očí napjatě sledovala obrazovku. Starší, černovlasá, velela bitvě a ta druhá ji sledovala. Nevypadalo to pro ně vůbec dobře. Zvlášť ne teď, v tomhle stavu řádu. Alfy útočily a stále víc a víc a vypadalo to, že jim ještě na poslední chvíli dorazí posily.
Mladé prudce bilo srdce, když se dívala na obrazovku, ale starší vypadala klidná. Vydala pár dalších rozkazů a pak se lehce dotkla krystalu na krku. Slabě kolem ní zazářilo bílé světlo, pak jedna z největších útočících lodí náhle explodovala.
Mladší prudce vydechla. Otevřela ústa; chtěla něco říct. Snad nesouhlasit, snad odmítnout, snad odsoudit….
„Ne,“ zašeptala skoro vlídně starší. „Nemám na vybranou. Už není jiná cesta.“
„Vždyť s tím ostatní nesouhlasí, to přece-“
„Já vím. Ale jestli Mlhovinu ztratíme, Řád se rozpadne. Věř mi, nechce se mi do toho, ale nemám jinou možnost. Příliš dlouho jsem váhala. Já… a pár dalších.“
„Nevím, jestli vám rozumím,“ řekla stejně tiše mladší, ale z těch slov zaznělo příliš mnoho nejistoty a strachu. Okamžitě zmlkla, ale svoji chybu si uvědomila příliš pozdě. „Prosím, neberte to tak, že vám nevěřím…“
Starší se k ní naklonila, a když promluvila, bylo to sotva slyšitelným šepotem.
„Kdybych tak věděla, co udělat…“
V místnosti bylo živo. Osm jich sedělo v kruhu, ale i přes tento malý počet mezi nimi probíhala ohnivá diskuze. Teprve druhý den, a málem se už rozeštvali a strhla se bitka.
„Ne, je to blbost! Zachovejte neutralitu, jinak budete litovat!“
„Ne, nesmíme tady jen tak sedět. Oni umírají, a prohrají to. Pokud padne Řád-“
„-tak se nic nestane. Stejně je jeho konec neodvratný a nepříliš vzdálený, vždyť hnije první kosmickou!“
„Chcete nechat Alfy vyhrát?! Jste v pořádku?“
„Alfy nevyhrají, dokud jsme tu my.“
„To si jenom myslíš.“
„Nechte to být. Nemůžeme nic zvrátit, držme se mimo a zůstaneme ušetřeni.“
„Kdo se může v galaxii plné Alf cítit v bezpečí?“
„A kdo se může cítit v bezpečí v galaxii plné Centauri? Vždyť jsou to samé, co Alfy…“
„Tak dost!“ protnul místnost melodický hlas a utišil hádající se lidi. Patřil vůdkyni, ona jediná měla právo rozhodovat, ona jediná mohla řídit ostatní. Jenže tentokrát nebylo vůbec jisté, zda ji poslechnou. „Chci slyšet jednoduchá, krátká stanoviska. Nic víc. Začněte někdo.“
Nejstarší členka si povzdechla a chvilku mlčela, vážila pečlivě slova. „Alfy pro nás jsou hrozbou, to je nepopiratelné. A nepřítel nepřítele je spojenec…“ povzdechla si. „Jsem pro podporu Centauri.“
„Děkuji. Další.“
Odpověděla mladá, s dlouhými rozpuštěnými vlasy a ostrá jak písečná bouře. „Alfy nesmí přežít. Jsou na vzestupu, je tedy naše povinnost zasáhnout a zničit je jednou pro vždy.“
„Díky. Pokračujte.“
StarShine se stejným prvním jménem jako jedna mistryně Centauri také vteřinku váhala. „Já bych jim pomohla. Nechat Alfy zničit Řád… ne, to by nemělo dobré následky.“
„Další.“
„Cítím plán Alf zničit i nás. Nemůžeme je ignorovat, jsou hrozbou pro všechny nějak spřízněné s Řádem a to jsme i my.“ Sklonila hlavu a copánky z bílých vlasů jí hromadně sjely do obličeje. Dostatečně výmluvné gesto.
„Děkuji za názor. Další v pořadí.“
Odpověď zazněla jasně a bez zaváhání, ale přece jenom na tak jistě jako u Sigmy. „Ne, jsem proti. Pokud budeme tolerovat Alfy, oni budou tolerovat nás. Centauri jsou pro nás možná ještě větší hrozba.“
„Další.“
„Útočit na řád, který není naším nepřítelem? Co to má znamenat? Probuďte se, a nechte Centauri být! Pokud jsou dost silní, ubrání se, pokud ne, nemají právo žít.“
„Taky možnost. Pokračujte.“
Všechny pohledy se upřely na poslední členku v kruhu, mladou a ze všeho nejvíc připomínající blonďatou mořskou vílu. Byla nespolečenská a plachá, sklonila hlavu a zakryla si rukou oči. „Nemíchejte se do toho. Zůstaňme tady, nic proti alfám nepodnikejme a budeme ušetřeni.“
„Všem děkuji. Pokud chcete slyšet můj názor ještě jednou… jsem pro. Tedy převaha pět na tři. Jdeme jim na pomoc.“
Dvojice odpůrců na ni upřela zuřivý pohled, víla si zakryla rukama tvář a stařena sklonila hlavu. Ale bylo rozhodnuto. Nikdo nic nenamítnul, inu, vybrali si svůj osud sami.
***
Mineris…
Getherionne mistrně telekineticky uchopila bednu s potravinami a za pomoci ostatních ji vytáhla do jejich skrýše. Byl to obtížný úkol, vzhledem k počtu vojáků, co se různě poflakovali kolem, ale sugesce patnácti Centauri, třebaže učedníků, se nakonec ukázala jako dostačující. Diana se bála, že se na nějakého vojáka zapomene, ale učednická sugesce zmátla všechny. Docela se divila, že se vůbec dokázali dohodnout.
Jeden švih světelného meče a bedna byla otevřená. Nastala tlačenice kolem bedny, jak si každý učedník snažil urvat svůj podíl, až se Geth naštvala a všechno jim sebrala. Donutila je postavit se do fronty a příděly jim dala sama. Konečně mají nějakou disciplínu, poznamenal Jon, a nebyl tak úplně vedle.
Jon, Diana a Lyshia seděli v tunelu trochu stranou a snažili se vést normální rozhovor, který by se neustále netočil kolem zkázy a smrti. Snažili se i vyvarovat dalšího profláknutého tématu – budoucnost aneb jaká smrt mě čeká, ale zjistili, že si jinak nemají co říct.
Nakonec k nim přišla Geth a začaly se probírat nejnovější návrhy, jak přežít a zdrhnout z téhle planety.
„Musíme ukrást loď a uletět,“ řekla tiše Geth. „Vím, zní to složitě, ale jiné cesta není.“
Lyshia na ni upřela fascinovaný pohled. „Fajn. To prostě jenom tak přijdeme k těm vojákům a zeptáme se, jestli náhodou neví, kde je hlavní hangár, která loď v něm je nejvhodnější pro únik z planety a jaká mají přístupová hesla?“
„Ne,“ odpověděla Geth a sklonila hlavu. „Mám plán. Odlákáme pozornost a loď ukradneme i bez ptaní se vojáků. Před dvěma měsíci jsem sem měla misi. Znám to tady a vím, kudy vede tohle potrubí.“
I když do začátku útoku zbývalo ještě několik hodin, na všechny padla nervozita. Pro většinu učedníků to bude první souboj ‚naostro‘ a všichni věděli, že pro pár z nich i poslední. Diana k sobě tiskla malého kluka a snažila se ho uklidnit, stejně tak Lyshia dodávala odvahu jedné učednici a Jon vysvětloval dalšímu princip repulzory. Kluk se tak zabral do poslouchání, že zapomněl, co ho čeká.
Samotná Geth ale přecházela sem a tam a snažila se uklidnit divoce bijící srdce. Vůbec si nebyla jistá, jestli past na Alfy sklapne, a jestli se odsud vůbec někdo dostane. Nedávala si žádnou šanci, že by přežili všichni.
Chvílemi pomalu ztrácela naději, že by to vůbec měla udělat a že to nebude jenom bezvýznamné kamikadze a zbytečná smrt, když se ještě mohou pokusit se zachránit jinou cestou. Ale čas neúprosně utíkal a každou vteřinou si byla Geth jistější, že to vyjde. Prostě musí. Pokud jí selhala paměť nebo se spletla… to raději ani nechtěla promýšlet.
Patnáct malých i větších postav se krčilo kolem zavřeného poklopu v podlaze obřího potrubí. Byli tam všichni – Getherionne, Diana, Jon, Lyshia, Sirius a deset malých dětí. Teď se vidí naposledy všichni živí. Každý mohl jen doufat, že ten, koho zastřelí, nebude on.
Getherionne seděla s rukou na tlačítku k poklopu a snažila se uklidnit roztřesené ruce. Musíš to udělat, musíš… V duchu napočítal do deseti a zmáčkla časový aktivátor. Mají minutu.
Všichni se beze slova začali loučit. Až se poklop otevře, skočí dolů přímo mezi vojáky. Pobijí ty nejbližší, pak se nalodí na nejbližší plavidlo a odletí. Nebyl to bezeztrátový plán.
„Síla s námi všemi,“ zašeptala Getherionne a stiskla deaktivovaný světelný meč. Ona bude skákat první.
Poklop se otevřel. Getherionne se nadechla a skočila. V letu aktivovala čepel a setnula hlavu nejbližšímu vojákovi. Než se ostatní otočili a začali střílet, už v kruhu stála polovin učedníků a zprostředka po nich střílel Jon. Několika přesnými zásahy sundal čtyři nejbližší vojáky a rozeběhl se z rozpadajícího se kruhu směrem k vyhlídnuté lodi.
Getherionne okrajově zpozorovala, jak se Jon přesunul nenápadně pod loď a začíná poblíž rampy cosi kutit – vloupat se dovnitř a přesvědčit ovládací mechanismy, aby daly příkaz ke spuštění rampy. První učedník dostal plný zásah a zhroutil se k zemi.
No tak to udělej… Geth chtěla, opravdu moc je chtěla zachránit, ale najednou cítila, že ztrácí soustředění. Ale ne! Mají tady clonu! Za pár desítek vteřin učedníci ztratí kontakt se Sílou a nebudou se moci bránit. Jí clona překoná tak za minutu, byla zkušenější a měla třetí mezní zkoušky.
Sebrala veškerou vůli, kterou ještě měla, a odrazila se. Opsala salto přímo do skupinky vojáků a zabila je. Ani ne vteřina. Najednou to bylo tak snadné. Zamířila k nejnablýskanější jachtě z celého hangáru a při tom se kryla mečem. Slyšela Dianu, jak za ní cosi křičí, ale už to nemohla vrátit. Rozhodla se.
Vojáci zareagovali přesně, jak Geth věřila. Obrátili na ni palbu a učedníků si skoro přestali všímat. Kryla se a ustupovala ke stěně, věděla, že uprostřed volného prostranství moc šancí nemá. Koutkem oka zahlédla, jak Jon spustil rampu a ostatní vběhli do bezpečí.
Cítila, jak ztrácí síly, ale potřebovala je ještě chviličku zdržet. Sirius, nebo někdo takový, udělal kolem lodi iluzi a tak byli krytí. Teď už jen Jon musí obejít přístupové kódy a spustit motory… Zuřivě odrazila další dvě střely a zasáhla svůj cíl. Druhou se netrefila, ale neřešila to. Najednou to bylo tak snadné. Dva ztracené životy a třináct přeživších, to není tak špatná bilance, ne?
Jeden výboj ji zasáhl do nohy a další do pravé ruky. Potlačila bolestný výkřik a přehodila světelný meč do druhé. Zdálky se ozvalo slabé předení motorů, ovšem vojáci jej přes střelbu blasterů nezaslechli. Geth při dalším zásahu taktéž do nohy vytryskly z očí slzy a kousla se do jazyka, ale nevzdala to. Ještě ne.
Další zásah směřoval do ramene a pak se jeden strefil těsně vedle hlavy. Stále se kryla levou, i když věděla, že zemře. Počítala s tím. Byla to nezbytná část plánu, bez něj by Jon nikdy nezískal čas k odletu.
Motory lodi se rozeřvaly naplno. Někteří vojáci se otočili a začali zbytečně pálit po startující lodi. I Getherionne využila polevující palby a pár střel se jí podařilo obrátit zpět na útočníky. Náhle pocítila prudkou bolest v boku a podvědomě pustila zbraň. Ta se deaktivovala a s dutým cinknutím přistála na podlaze.
Následovalo dvě vteřiny ticho. Pak se spustila nezadržitelná palba. Getherionne se zhroutila tváří na podlahu. Poslední, co spatřila, byla bojová loď odlétající rozevírajícími se dveřmi vstříc modré obloze.
Zvítězila.
Komentáře
Přehled komentářů
Občas se dělaj kombinace že si člověk na první pohled řekne 'fuj, to nemůže nikdy ladit a bejt hezký', ale když se to převede do praxe, zas tak hrozně to nevypadá
desing Kate3003.blog.cz
(Kate, 8. 2. 2008 19:09)popravdě já ružovou taky nemám ráda ale tahle kombinace mně zaujala takže jsem jí tam prostě dala a hlevně jsem chtěla změnu od předchozí černé
barvy designu
(Proxim, 8. 2. 2008 19:33)