Elian
Jeho jezdkyně mu povolila kožené otěže a dala mu naprostou volnost. Vraník letěl přes duny rychleji než vítr. Už pět let měl novou uzdu a sedlo, bez přídavných postrojů. Obojí bylo lehké a z kůže či spletených žíní. Už dávno zjistil, že odlehčené postroje jsou pohodlnější.
Stejně tak měl jinou jezdkyni. Ačkoliv jí bylo už přes patnáct, pořád vážila jako mládě. Byla malá, drobná a subtilní, a měla světlé vlasy. Naučil se brát její povahu s rezervou a vycházet s ní. Nešlo to sice snadno, ze začátku ji stále srovnával s Elian, ale časem se naučil ji mít rád i pro těch pár dobrých vlastností, které měla. A jednou z nich bylo i to, že při cvalu povolovala otěže.
Běžel stále dál, ke skalám, kde vyrostl. Chtěl jí to tam ukázat. Chtěl se tam alespoň jednou v životě vrátit. Svoje stádo už tam nenajde. Ale skály tam zůstanou navěky.
Po několika hodinách dorazil k rozeklaným kamenům, spletitému bludišti skal a k jezírku ukrytém v nich. Jeho paní seskočila a odstrojila ho, sedlo přehodila přes vyvrácený strom. Chvilku svého jednorožce sledovala a pak začala lézt na strom.
Jeho kopyta opět rozryla uschlou trávu, opět dopadla na dno jezírka. Cválal mezi skalami, neohlížel se na svoji paní, věděl, že ho pochopí. Až to tady celé proběhne, vrátí se zpátky ke stromu, jeho majitelka nasedne a pojedou zpět do reality. Ale teď byl na chvilku zase hříbětem.
Vracel se, nerad, ale musel. Naposledy probíhal cestičky mezi skalami, cítil, že už se sem nevrátí. Už se chystal vyběhnout zpoza poslední zatáčky k jezírku… když ztuhnul. Opatrně vykoukl zpoza kamene, ale nezmýlil se. U stromu stály dvě postavy. Mladá dívka, která ho tehdy vysvobodila, a žena středních let, vysoká a černovlasá. Elian.
Už chtěl na Elian zaržát ‚moje paní‘, přiběhnout k ní a nechat se drbat, ale třetí bytost pijící z jezírka mu v tom zabránila. Klisna jednorožce, ohlížející se po Elian. Byla mnohem mocnější než jakýkoliv jednorožec, kterého vraník kdy viděl.
Zalitoval, že je proti větru a nemůže pořádně poslouchat, tak se alespoň snažil napínat uši. Ani jedna z trojice o něj nejevila zájem a tak se mohl přiblížit trochu víc.
„Pojď s námi, a můžeš si splnit svůj sen.“
A mě nechat Řádu… Hřebec cítil, jak mu Elian touhle větou vrazila dýku do srdce. Ne, to už není jeho paní. Ta by se takhle nikdy nezachovala. Nedokázal udělat nic jiného, než sledovat Centauri, co odpoví. Slovům nerozuměl, ale byl to nesouhlas.
Elian naléhala dál, ale Centauri se přesvědčit nenechala. Nakonec se nasupeně otočila a se slovy „neříkej mi, co mám dělat“ odkráčela pryč.
Hřebec se konečně přinutil k pohybu a rozeběhl se za svojí majitelkou – tedy, pokud to byla majitelka. Když míjel Elian, zařehtal, ale nepodíval se na ni. Nechtěl znovu vidět ten obličej. Její klisna se rozcválala za hřebcem.
Vraník prosvištěl mezi skalami a ržál na svoji paní. Zastavila se, otočila a když si všimla pronásledující klisny, připravila se na nasednutí ve cvalu.
Vylezla dva metry nad zem a připravila se na skok. Hřebec nepatrně zpomalil, a za dvě vteřiny mu už dívka seděla na hřbetě bez sedla.
Jenom oči exotické klisny sledovaly, jak se dvojice vzdaluje. Zastavila se mezi posledními skalami a na jednu z nich vyšplhala. Tohle byla hřebcova souzená paní, ne Gama Cygnis, která ho vychovala ze soucitu a patřila k úplně jinému rodu. A k úplně jinému jednorožci. Klisna spokojeně nasála vzduch do nozder. Konečně bude mít její paní klid.
Komentáře
Přehled komentářů
Jo tak už vím, kdo to je. Ne teda, že by mě to nenapadlo už na začátku...
Aha...
(Viki, 21. 1. 2008 15:52)