Útočiště

            Slabý hukot, pronikající do hlavy, aniž by se obtěžoval projít ušima. Ostré světlo, pálící do očí; a přece bránící tunelovému vidění zakrýt okolní scenérii. Dva zářící body – a přece jiné, než ty amorfní proudy fotonů  všude okolo.

            Letmý pohyb. Stín, smrtelně zraněný a přenechávající leštěnou podlahu ničivému světlu.

            Další.

            A pak ještě jeden.

            Neřešila, že jí třeští hlava.

            Neřešila ani prostý fakt, že nemá přijatelnou alternativu existence.

            Neřešila vůbec nic. Po pravdě, pohybovala se tak nějak sama od sebe; aniž by se jí jediná idea obtěžovala projít hlavou. Vůbec se nesoustředila. Myslela na něco úplně jiného. A po pravdě, aktuální situace ji nijak zvlášť nezajímala. Nezúčastněný pozorovatel by mohl vidět výkon mistra šermu.

            Útok, úhyb, protiúder, kryt. Pár naučených vzorečků a postupů, z nich uměle vytvořená osobnost, jež si žila vlastním životem, během výcviku rozšířená a povýšená na druhou identitu autorky.

            Otočka. Výpad naslepo. Mechanické údery s ladností baletky. Logika; chladná, amorální a nedosažitelná postavě řídící neviditelnou zbraň podle naučené techniky. Čísla, volně poskládaná do jednotlivých bodů tvořících realitu.

             Slepota. Nic než bílá záře, pohlcující všechno ostatní. Odstíny bílé?  Už se jí pomalu začínalo zdát, že rozeznává bílou se stříbrným leskem, bílou s hnědým leskem a některé další podoby těch nahuštěných fotonů, jež jí překážely ve výhledu.

            Slabé, rostoucí teplo. Nejvyšší čas uhnout. Záblesk bílé a podvědomé uhnutí. Přestože se matná bílá snesla v jakémkoliv množství, neměla tu barvu ráda v žádné podobě. A že ty podoby v reálné situaci mohou obsahovat půlku barevného spektra, možná i víc.

            [Z deníčku neznámého čistokrevného DarkWhiteského matematika

            Občas se stane, že egu poněkud pokulhává racionalita i svědomí, o principu reality lepší se nezmiňovat. Několik moudrých duší kdysi vyzkoumalo, že má tento vedlejší efekt mimořádného potenciálu co do činění s plavými vlasy. Další shluk se po čase dohodl, že je to pouze poznávací znamení s několikaprocentní přesností.

            Proxima byla přírodní blondýna. A logicky uvažovala pouze omylem.

            To když se její původní osobnost nějakou náhodou dostala ke slovu.

            Proxima si tu svoji druhou část vytvořila naprosto záměrně. Naučila ji bojovat, odsekávat mistrovi a shazovat přátele ze schodů. Život byl hned veselejší, když odpadly otravné stereotypy. Časem zjistila, že ji ani nebaví se pořád dohadovat s Napolinem, trávit čas se studenty akademie a mít ráda Shaelana. No problemo.

            Proxima byla náhodou v logickém uvažování víc než dobrá, jen – jako většina velkých matematiků – poněkud odtržená od reality. Zatímco si s mistrovskou přesností naprogramovala část svojí osobnosti tak, aby převzala téměř veškeré každodenní nutnosti, sama byla pořád – z pohledu nezaujatého pozorovatele – duchem nepřítomná. Nezaujatý pozorovatel by však dílem přesně vypočítané náhody nic takového nerozeznal, neboť Proxima neměla fantazii vytvořit sama sebe v podružných detailech jinak, než byla.

                        Poznámka – poslední věta slavného vědce (jméno si už nikdo nepamatuje) bude muset s vysvětlením počkat na dalšího ještě většího génia)]

            Uvažování, vylučující provádění a analýzu procesu ve stejnou chvíli. Jinými slovy, Proximě, bojující zcela instinktivně a náhodně cosi zabraňovalo se děsit nad svými činy. Mělo to svoje výhody.

            Většina bojových technik se totiž zakládá na rozpoznání techniky nepřítele a odhalení slabých míst. Nic nemůže naštvat víc, než poznání, že nepřítel žádnou taktiku nemá.

            Bezmyšlenkovitě švihala světelným mečem do míst, kam neviděla. Většinou to sice znamenalo sek naslepo za záda, které měla Proxima v oblibě, v nezanedbatelném množství ovšem i to, co by protivnice nazvala normálním krytem.

            [Z deníčku neznámého FairyTaleského filozofa

            Ona ovšem žádné normální pohyby neznala,  se svou genialitou je prováděla naprosto náhodně, jen tak mimochodem. Jen tak mimochodem také ještě žila.

            Odporovalo si to s absolutní pravdou (aneb,jak by podotkla Proxima, pravd bylo víc – absolutní, relativní, ideální a ta, co vítězí) že by mohla být živá. Mrtvá, to nebyl správný obrat. Nemrtvá; o nic lepší. Neživá..  Sakra, jaký existuje výraz pro toho, kdo se narodí až za tři sta let?]

            Proxima totiž čepel světelného meče nikdy neviděla. Tedy, do jisté doby ano, než přehlédla jednoho mistra a následná snad až zbytečně přesně mířená transferace dokončila geneticky rozestavěné dílo zkázy. Místo jasně zářící čepele mohla spatřit akorát neurčitou bílou. Tu se stříbrným odstínem, napadlo ji, jak jí představivost vykreslila se stříbrnou čepelí v ruce. A kde byla jedna z těch dvou nepřátelských bílých, tam by se neměla nacházet Proxima.

            Naprosto jednoduchá logika přežití.

            Z deníčku.. co to kecám, z dávno minulé přítomnosti a pěkně od začátku..

            Čas kolem ní se zase začal zpomalovat do normálu. Po chvilce už ubíhaly vteřiny a minuty tak, jak byla Proxima zvyklá a i okolní svět se postupně začal vykreslovat. Stála v Akademii… jenom ty všudypřítomné šipky nějak scházely. Rozhlédla se, podlaha byla z něčeho jiného. Sochy tu nebyly. A ty kodexy na každém rohu… také scházely. No to snad ne! Jestli byla její domněnka správná…

            …ani pravda, co vítězí, nedokáže zabránit intervence těch třech ostatních do dějin.