Útočiště

Snad každý si v mládí vytvářel neexistující osobnosti a zasazoval je do různých příběhů, nebo alespoň sebe. Já si takové identity začínala vytvářet v době, kdy jsem toho byla schopná a vydrželo mi to dodnes. Ve školce na hřišti, kdy si skupinka vrstevnic hrála na rodinu, já byla – už nějakou dobu existující - Laki s tím, že je to ‚ten můj vymyšlenej‘ a vypadá jako vlčák. Prostě fena jménem Laki, sestříhaná a zcenzurovaná představa, pro ostatní děti uvěřitelná a v pořádku.

 Laki nebyla první, ani poslední. Zahájila ale řadu, která s několika odnožemi vydržela až dodnes a rozvětvila se do podoby Útočiště. Vypadala… ve zkratce jako vlčák překřížený s kočkovitou šelmou. Občas měla trochu větší drápy, barevnou srst nebo jiné vymoženosti; to se měnilo podle nálady a aktuální situace.

 Po několika letech relativního klidu naši třídu (první, druhý nebo třetí ročník, přesně už nevím) zachvátili Pokémoni a posléze Digimoni. Na animované filmy v letevizi jsem se příliš nedívala, ale když kolem vás všichni sbírají kartičky a nemluví o ničem jiném… tedy i Laki získala nový nádech, tuším do červené barvy a víc se přiblížila nereálné, kreslené postavičce. Tehdy také získala křídla, která postupně prošla mnoha úpravami, ale schopnost létat už jí zůstala.

 Nakonec byl Laki vytvořen jakýsi druhý stupeň, který začínal zcela obyčejně – malá bílá klisna poníka. S rohem, s křídly nebo jinými doplňky, to záviselo na situaci. Netrvalo dlouho a obě identity existovaly vedle sebe. K ponclovi se na sklonku vlivu Digimona opět vytvořil druhý stupeň – černá, klisna jednorožce s uhlovou drátovitou stojící hřívou (zkuste si představit klasický rejžák) a vybavenou mnoha kovovými doplňky.  Chvíli existovala, pak beze stopy zanikla.

 Během čtvrté, páté třídy dostala jiná realita více prostoru, než kdy před tím. Okolo mě se vyskytovali akorát nepřátelé a šikanující lidé, tak jsem je v mezích možností ignorovala. A kam obracet svou pozornost, když k reálnému životu ne? Malá klisna poníka postupně vyrostla ze své ušmudlané zavalitosti do podoby sněhobílého Andalusana s rohem mezi očima, získala možnost telepaticky mluvit a také jméno Proxima Centauri, podle nejbližší hvězdy k našemu Slunci. Byl jí vytvořen celý svět, rozlehlejší než cokoliv před tím a spolu s ní se zformovaly další tři postavy, také jednorožci – jeden spojenec a dva nepřátelé. Dostala jsem se tak k číslu čtyři, s růstem mého světa došlo ke zdvojnásobení a měla jsem osmičku, moje nejoblíbenější číslo dodnes.

 Inu, když vedle sebe rostou dva stromy, časem si musí začít překážet. Nastal čas posledního tažení Laki proti Proximě a malá, vyčerpaná potvůrka klesla pod kopytem jednorožce do bahna zapomnění.

 Další zlom nastal na gymnáziu – pryč odešla doba digizměn, ale objevila se Viki, reálný člověk se zálibou v elfech a vymýšlení příběhů. Nutnost udržet krok se Stínovlasem učinila z Proximy lehoučkého plnokrevníka a mohl se začít tvořit příběh o padesáti jedné díře ve škole a jejím bájném zničení. Viki se nějak nemohla srovnat s myšlenkou, že moje hlavní postava bude jednorožec s již takřka lidským myšlením a vytrvale se snažila o její konverzi na člověka. Nejdřív získala Proxima schopnost měnit se na chvíli na člověka, potom se člověkem stala a přeměňovala se na jednorožce, až nastalo nevyhnutelné – přírodní blondýna jako já, štíhlá a vysoká jako já.

 Identita se vydala vlastní cestou, ale podoba zůstala, uražená a naštvaná, proklínající všechny elfy a Pána Prstenů. Proxima odmítla uznat existenci Proximy a žila si ve svém světě dál, nechávajíc blondýnu, ať si po boku elfů a studentů bojujících proti zlé učitelské tyranii dělá, co chce. Ať bídně zhyne a přestane dělat problémy, ale to Elfairy/Viky se svým „Naštěstí…“ navzdory mým nejčistším snahám člověka zabít, nedovolila.

 Možná právě proto Proximu – jednorožce pohltila černá barva a vydala se cestou zla.

 Jednoho dne Viki dotáhla do školy malou, tenkou knížečku a strčila mi ji do ruky. Jmenovalo se to Z dobrodružství Luka Skywalkera. Přečetla jsem si to, na třetí upomenutí (ještě jsem dokázala skočit zpátky do cholerických extrovertních kolejí, ale jisté povahové rysy se už nezvratně prosadily) vrátila a pak udělala všem elfům definitivní čáru přes rozpočet. 

 Začněme světem, který Lucas vytvořil. Jako základ skvělá živná půda, ale chtělo to trochu vylepšit. A tak jsem vylepšovala a vylepšovala, až jsem po čase úplně opustila dosazení svých dosavadních postav do Lucasova světa a zkřížila ho místo toho se svým starým, kde se po rozlehlých pláních proháněla bílá malá klisna ovládající nejrůznější schopnosti. Po několik letech jsem změny utnula a začala psát Útočiště.

 Co udělat s kladným člověkem a zlým jednorožcem, kteří mají společné nejen jméno? Nelze říct, kdy přesně se z černé lehkonohé klisny stal dvoumetrový chladnokrevný de facto frísian jménem Napoline stojící na palubě imperiálního destruktoru, ale jistá inspirace se nabízí. Později se začlenil – dobře, se zatnutými zuby, ale šlo to – po bok Proximě Centauri, malinké sto šedesáti centimetrové křehké (proč zrovna tak, Viki?) postavičce s jednoduchou kovovou čelenkou, přírodními šedými blond vlasy a rudýma (odkud asi?), později jantarovýma nelidskýma očima. Už ani náhodou nebyla hodná, světlá a čestná, místo toho začala hrát na více stran, podrážet a stala se šedou, tmavší či světlejší, jednou z mnoha lidí a jednorožců v Útočišti. To samotné se stalo jakýmsi obrázkem jedné prohnilé společnosti, nepsaně rozdělené na kasty a příšerně nespravedlivé. Celý pohled na něj by šel otočit, psát z pohledu jeho nepřátel a najednou by oni byli „těmi dobrými“ bojujícími proti úpadku. Minimálně v Útočšti je veškeré dobro jen otázkou názoru.

 Proxima i Napoline ve svém vývoji pokračují dál, svým způsobem tak popírají zastarávající svět. Napoline v některých verzích přítomnosti mizí, objevuje se - když - jiný jednorožec nebo člověk. Proxima si prošla několika změnami – přibyl jí rudý pramen ve vlasech místo ofiny, má složitější čelenku a někde povyrostla z té šíleně nepraktické výšky zpátky na 175 centimetrů. Vrací se pozapomenutá myšlenka kovem překrytého levého předloktí s ukrytým ovládáním lodi, obměňuje arzenál zbraní… a mizí nevyhovující identita. Mladá žena opouští mrtvé Útočiště, kde zemřela Proxima Centauri, staví si loď a letí vstříc jinému světu. Říká si Livia Anna.