Zrcadlo
Jako už tolikrát.
Stála a dívala se do lesklého povrchu zrcadla. Viděla svůj vlastní odraz, a přece to byl někdo jiný. Obraz se na ni měkce usmíval, přestože jí samotné bylo spíše do pláče. Je po všem. Už je po všem. Opět….. jako už tolikrát.
Natáhla ruku v naději, že bude moci svůj odraz polapit. Prsty jely po hladkém kovu a zanechaly po sobě jen mastné šmouhy. Odraz v zrcadle učinil to samé. Jsi to ty. Musíš být. Ne…
Kamkoliv se podívala, viděla jen odrazy vlastního zla. Jen lesklý povrch zrcadla vše utopil a vyslal na povrch její vlastní odraz. Odraz se znovu slabě pousmál a natáhl k ní ruku. Nebo to byla ona sama? Dva prsty se opět střetly s chladným sklem, tentokrát však bez mastných stop. Jsi blázen. Celý den tu ztrácíš čas civěním do zrcadla. A co jiného dělat? Odpovídala mu v duchu. Nemám šanci. Chyba se už stala a nepůjde napravit. Mohla čekat celý den, ale odpovědi se jí nikdy nedostalo. Pomalu, po milimetrech skláněla hlavu, ruku měla stále na zrcadle. Bývala tak sebevědomá. Jsi sebevědomá. Nemáš sílu to změnit. Ano, ano. Ani si příliš neuvědomovala, jak moc předala vládu sama nad sebou té druhé části svojí osobnosti. A udělá to znovu. Teď už bylo příliš pozdě pátrat, zda chce či nechce. Ne…
Otevřela oči. A teď ani nemáš sílu se podívat do očí sama sobě. Ta druhá v zrcadle… to byla ona sama. Zvláštní pocit, nazývat se „tou druhou“, prolétlo jí hlavou, aniž by na to měla nějaký vliv. Opět, téměř po milimetrech hlavu zvedla a zadívala se na lesklou kovovou hladinu.
Přízračné prsty se dotýkaly hranice na stejném místě jako ty lidské. Dívala se do stejných očí, na stejnou postavu, v těžkých černobílých šatech, na stejnou tvář, a přece jinou. Tentokrát se neusmívala. Prohlížela si svůj originál s vážným výrazem, snad trochu znepokojeným. Neodpovídám zrovna tvým představám, co?
Už dost.
Pomalu, ale jistě a nesmlouvavě k sobě samé stáhla ruku ze zrcadla. Všechny obavy a nejistota se pomalu vytrácely, stejně jako blednoucí vzpomínky. Pak se naposledy podívala na svůj odraz, otočila se a zmizela v záblesku zeleného světla.
Díky, Elfairy…
Komentáře
Přehled komentářů
Tak dobře, no... Tak díky za vysvětlivky!:-)
....
(Proxim, 20. 8. 2008 10:09)
Když bdueš ve společnosti někoho jako Centauri a přijde ti tam jedna naprosto odlišná, budeš na ni vždycky myslet víc.
Taky se trochu účastnila bitvy, měla zásluhu i na tom, že se těch pár zachránilo... jinými sovy na tom, co budem (snad) časem psát jako Vzestup a pád;-)
Aha!
(Elfairy, 20. 8. 2008 8:51)
Tak už jsem to pochopila! Jo, tak to je zajímavý.
Ale nevím ještě, proč jí děkuje? Co jí udělala Elfairy tak... významného, kromě jedné záchrany života?;-)
Vysvětlivka;-)
(Proxim, 19. 8. 2008 22:35)Napsala jsem silně alternativní dílko; jak je to v perexu. Jo, je to Proxima dva v jednom. Na jedné straně(doslova;-) ji máš živou před bitvou (barvu ohozu nemáš přímo uvedenou;-) a na druhé už mrtvou dívající se do minulosti s tmavě modrým písmem. Plus jeden alternativní časoprostorový přechod, prosté O pár dní později, vzpomínku(ze začátku z úhlu pohledu minulosti) nebo jak si to přebereš - to už záleží na tobě.
Jo, hodilo by se:-)
(Elfairy, 19. 8. 2008 18:00)Já nechápu spíš, proč děkuje... Musel to být někdo, kdo ji znal, ale Proxim by byla v černé a navíc umřela v bitvě, neměla čas nikomu děkovat. Kdo tedy přežil? Finny, to asi těžko. Sirius, ta mi neseděla, měla úplně jinou povahu. Ria, vůbec Elfairy neznala. Fakt nevim...
Díky
(Proxim, 15. 8. 2008 21:32)
Celé je to alternativní. Můžeš si to vyložit různě - schválně nemám v předposledním odstavci vysvětlivku 'na druhé straně zcadla, v jiném čase', aby existovalo více možností... a aby to nevypadalo tak šíleně (to jsem tomu pomohla...)
I když ty vysvětlivky pod čarou by se do mých výplodů občas hodily, co? ;-)
Krásná hudba, zajímavá povídka?
(Elfairy, 15. 8. 2008 20:14)Zvláštní, ale líbila se mi. Jen jsem (už zase) nepochopila ten konec... Možná vím, co jsi tím chtěla říct, ale spíš asi ne. Každopádně dobrý...
Nojo...
(Elfairy, 22. 8. 2008 16:25)