Splněný sen
Super, konečně ho nikdo neotravuje! V kanceláři vládlo ticho a z dálky problikávala tlumená světla. Kolegové už odešli, zůstal tu sám. Ačkoliv byl za celý namáhavý den unavený a sotva držel oči otevřené, potřeboval si ještě něco dokončit. Začal rovnat obrovskou hromadu papírů, tyčící se na pracovním stole a zpola zakrývající monitor počítače s poblikávajícím spořičem, a když zjistil, že pár papírů je třeba sešít dohromady, sáhl do šuplíku pro sešívačku. Po hmatu otevřel zásuvku a jeho prsty zabloudily dovnitř. Nahmatal však jen cosi tvrdého a hladkého, co ho donutilo stočit tím směrem přivřené oči a vytáhnout předmět na šero.
Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že v ruce drží knihu. Měla lesklou, hladkou obálku, ze které se na něj vzpínala pětice jednorožců s dívkami na hřbetech. Zaostřil na zlatými písmeny vyvedený nápis na hřbetě knihy. Vyšla jen v malém počtu výtisků a konečně ji sehnal. Jednorožci ze Senátu. Kniha jedné autorky. Známé autorky. Přečetl skoro všechna její díla; měl její styl psaní moc rád, a rozhodně nebyl sám. To by o ní včera v novinách nenašel obrovský článek na titulní stránce. Jednorožci ze Senátu patřili k jejím opravdu ranným dílkům; vždyť je psala ještě ve školních lavicích. Nic to ovšem neubíralo na faktu, že si je chtěl přečíst. V tom okamžiku se ozvala i rozespalá paměť a obratem zbytku vědomí vysvětlila původ tohoto předmětu u něj v šuplíku.
Jsem já to sklerotik. Měl knihu rozečtenou; chtěl si s ní trochu osladit únavnou a nezáživnou práci úředníka. Ráno si ji přinesl a strčil ji do zásuvky. A pak na ni zapomněl. Ale byl teprve na dvacáté stránce… zvědavost z nadcházející zápletky rychle vystřídala únavu i se smyslem pro povinnost a na vrcholku hromady papírů a faktur brzy trůnila otevřená kniha. Začetl se.
Děj se začínal pomalu rozjíždět. Přestože se jednalo o krátký příběh s nádechem frašky, nad kterým se v nejednom místě pousmál, cosi ho nepopsatelně vtahovalo do děje. Mozek by už dávno vypnul a přešel do klidového režimu, ale jedna jeho část, dostávající informace z očních bulev, stále nutila ten zbytek zpracovávat další a další informace. Nakonec však únava převážila. Stačil si akorát zapamatovat číslo stránky – 26 – a už si v krátkosti našel na kancelářské židli tu nejpohodlnější pozici.
Nebyla tma, ani světlo. Hodinky mu ukázaly tři čtvrtě na sedm. Kalendář po ruce neměl, ale včerejší fotbalový zápas se hrál dvacátého sedmého, takže je dnes dvacátého osmého listopadu. Okolní terén pokrývaly zbytky hnusné, prosolené břečky se zbytky shnilého listí. Na temné obloze pluly ocelově šedé mraky a mizely za štítem vysoké, oprýskané budovy. Uvnitř však už bylo živo. Míhala se tam spousta různých lidí a pár jednorožců, ale příliš daleko, než aby je mohl rozeznat. Zaměřil oči na velký, zpola zničený nápis, na němž odhadoval slova ‚elitní‘ a ‚škola‘.
Přišlo mu trapné jen tak, bez dovolení vlézt na školní pozemek. Ještě by z toho mohl mít problém! Zvědavost však převládla a tak se zcela – dobrá, ne úplně zcela – nenuceným krokem a s úsměvem na tváři vydal vstříc šedé budově. Pak se poblíž objevil jakýsi pochybný jednorožec v barvě současné oblohy a zdálo se, že si to namířil rovnou k němu. Sedl si tedy jakoby nic na lavičku, z kapsy u kalhot vytáhl mobil a začal si s ním hrát. Podle všeho to zabralo, protože – pravděpodobně – učitel prošel bez zájmu okolo a zmizel v ústavu.
Když se rozhlédl okolo, zjistil, že se o lavičku dělí spolu s kýblem plným jakési našedlé kapaliny a nepříliš seriózními novinami se zpola vyluštěnou křížovkou. Dokonce u ní našel i tužku. Až na onoho člověka se venku nic nehýbalo a vzdálené hlasy lidí z budovy také umlkly, tak se jal v luštění pokračovat. Myšlenka, zda-li je moudré tu takhle bezúčelně sedět a vystavovat se riziku trestu se opět připomněla ve chvíli, kdy už díky hromadnému příchodu studentů i dospělých do školy zmizet prostě nemohl. Křížovku už měl za sebou a tak si četl, aby vypadal, že něco dělá.
„A co vy, co se tady flákáte, no?!“ Mírně rozladěný hlas ho vytrhl z prohlížení polonahých krásek, o což víc ho naštval. Osoba, která se skrývala ve fialovém plášti se vzorem tropického ovoce a vyplňovala mu polovinu zorného pole, ho ovšem umlčela. Chtěl odseknout, že – u všech prašivých patricijů – on žádná uklízečka není a vedle toho kýblu se octnul čistou a nefalšovanou náhodou, tuto budovu vidí poprvé v životě a že by potřeboval signál, aby se mohl zeptat svého psychologa, jestli je normální, že si čte knížku o jednorožcích a pak je vidí i ve skutečnosti. Chtěl se sebrat a odejít, vrátit se do kanceláře a pokračovat v práci, než se setmí. Pak si uvědomil, že je ráno. Zdálky se ozvalo temné, nakřáplé zaštěkání. „No jo, už jdu,“ odpověděl a nejnižší přípustnou rychlostí se odšoural do školy.
Netrvalo dlouhou dobu, aby zjistil, že zde stačí práci předvádět a všichni jsou spokojeni. Kéž by byl jeho šéf také takový.. Rozhlížel se okolo a zdálo se mu, že pár z kolemjdoucích odněkud zná. Viděl dokonce další jednorožce a mezi nimi jednoho růžového s modrými žíněmi a zelenou dečkou, který přehlédnout prostě nešel. Jiný, s ohnivými žíněmi, začal v chodbě dělat bordel a pokusy ho zklidnit vyústily v bitku. Zezačátku se nadšeně díval a v duchu odvážnému rebelovi fandil, pak nejspíš i něco vykřikl nahlas. Pak mu došlo, že dvakrát moudrý tah asi vypadal jinak.
Se strojenou nenuceností odložil mop a zrychlujícím se krokem se vydal k záchodkům. Sáhl po vypínači a rozsvítil. Místnost zalilo žluté světlo, náhle nepříjemné. Zdálky se ozvalo drncání uklízečského vozíku. Když se rozkoukal, spatřil stůl a hromadu papírů a knihu, která se kupodivu ještě nezavřela. Bezmyšlenkovitě ji zaklapl a strčil do šuplíku chvilku přes tím, než se vozík dokodrcal na dohled. Uklízečka se podivila, že v tuto dobu nějaký blázen ještě pracuje a začala vytírat podlahu, tak, aby se neřeklo.
Šel domů listopadovým večerem plným prosolené břečky, horké kafe v žaludku a studené držadlo kufříku v ruce. Byl rád, že se mu poštěstilo.
Komentáře
Přehled komentářů
Jojo, tak to je skutečně splněný sen. Sice nevím, kdo byl hlavní hrdina, protože na začátku jsem nápad měla, ale pak jsem od něj upustila, ale styl se mi líbí. Opět trochu nepřehledný, ale tentokrát nepřehledný dobře, protože máš pocit, že hlavní hrdina je napůl v polosnu a to nejspíš měl být záměr. Myslím, že tě za to nezabiju ;-)
Re: ;-)
(Prox, 19. 6. 2010 23:12)Hlavní hrdina je úředník; nenaznačuje ani tak konkrétní osobu - i když by se z něj a potažmo účetního něco vyšťourat nechalo - jako všeobecnou známost.
Re: Re: ;-)
(Elfairy, 20. 6. 2010 13:31)Aha. Tak to jo. Nevím, už nějak žiju v domnění, že každá tvá postava je někdo konkrétní a skutečný. Čím to bude? ;-)
Re: Re: Re: ;-)
(Prox, 20. 6. 2010 13:43)Bývá, ale základ této povídky je x let starý. Zase máš skutečnou postavu nejmenovanou někde jinde ;-)
;-)
(Elfairy, 19. 6. 2010 17:43)