Dilema kreslířovo
Co dělat? Kdesi mezi myšlenkami se v sítích zachytilo pár nápadů, obrazů a momentek, jež by stálo za to zvěčnit na digitální plátno - alespoň do příštího formátování disku. Pár střípků fantazie tu, trocha hřbitovní tématiky hned vedle a o kousek dál obrázek nesmyslnosti a bezmoci. Síť všechno sbírá, nechává uzamknout do skladu, odkud nepovšimnuté nápady pozvolna prosakují do ztracena.
Fronta čekajících se mění jako aprílové počasí. Zdaleka ne každá idea čeká a ne každá je shledána natolik zajímavou, aby dostala pomyslnou zelenou. Navzdory tomu ji však cosi stále drží na světle a vrací na stůl stále znova. Jiné se mihnou, chvíli se připomínají a pak odplouvají kamsi mimo zorné pole. Občas to vypadá, že čekají na Godota. Sebetvůrčí nálada, ale na semaforu září červená a nepustí ani prasátko ala graf se zatočeným ocáskem do sešitu matiky.
Nedostatek času za to nemůže. Třebas pádný argument, kterým se lze ohánět; nicméně, kdo chce, pár desítek minut si vyčlenit dokáže.
Myšlenky řvou vzteky, když vidí ty béčkové parodie sebe sama, fantazie se vzpíná proti realističnosti, kterou vedle sebe nechce ani cítit, ale která dává výtvoru pevné základy, kostru, kterou tvořivost rozvíjí v působivý hrad. Jenže základy se hroutí, tříštíce se o fyzikální a jiné zákony. I vzdušným zámkům musí být vlastní určitá zámkovitost, jinak by ztratily svou podstatu. Do čistých abstrakcí se toho častokrát dá schovat mnohem více; ale řekněte sami, je vám sympatičtější imaginární vůz s nulovým objemem a nekonečnou hustotou, nebo obyčejný reálný povoz?
Dokonalost je nežádoucí, určitá úroveň podmínkou. Rovnat dřív ruku, nebo vlastní myšlenky? Dilema kreslířovo.