Pokojný obrázek
Možná to znáte. Ráno do sebe hodíte kafe a hledaje klíče, opouštíte dům. Podruhé berete za kliku odpoledne, jen se trochu ohřejete a opět vás chtějí někde vidět. Volíte autobus či jiný dopravní prostředek, snad pěkně šlapete po svých.
Provázeni pozdními paprsky slunce, nebo, jak to má počasí rádo, dešťovými kapkami, opět projdete branami svého hradu a těšíte se na chvíli volna. Až poté, co si v kanceláři odbydete svůj chléb každodenní, který vás v podobě hromad papírů a dokladů už vyhlíží a radostně vítá.
Skončíte s prací a přesouváte se do země zaslíbené, svého - od dělníků lehce zaneřáděného - pokoje. Uklízet, zbytečná to věc. Stačí ztlumit osvětlení a problém jest vyřešen, hromady bordelu se mění v hrozivé, šedé hory v dálce.
Končí den. Chci říct; pro vás končí den, neb hodiny ukazují půl druhé v noci. Co jste vlastně stihli? Na mysl přichází krátký výčet věcí a s ním neodbytný dojem, že vám někdo pár hodin prostě ukradl.
Jistěže ne. Stačilo by se na chvilku zastavit, porozhlédnout..
..a ujede vám autobus.
Jedna stará písnička praví, že všední dny jsou od toho, aby se člověk těšil na víkend. Nepopírám, že snaha vnímat kouzlo okamžiku uprostřed lekce z autoškoly není zrovna nejlepší nápad, nicméně se přes den vhodných situací naskytne více, než dost. A jestli je strávíme jako obvykle, nebo zkusíme pochytat trochu pozitivní energie a uvědomit si, že žijeme, je jen na nás.
Proyxon. Takovou chvilku mám tu možnost se na něj dívat a už bych mu ten svatý klid záviděla.
Proč si občas nedat pauzu?