Šedák v bouři
Od severu, od jihu, táhnou sem mraky,
táhnu je já, tak táhněte taky..
Ne vždy si onu písničku prozpěvuje vítr nasáklý vodou, neklamná předzvěst olověné a temně modré oblohy. Na místě nevhodném ke kotvení, s otěžemi v rukou a stovkami kil balastu pod sebou vám rychlá bouře dokáže roztrhnout plachtu, než se nadějete. A leckdy stačí trocha prozíravosti a neztratíte ani ručník pověšený na zábradlí.
Zatáhlo se a nebe začaly křižovat blesky. Mraky si žluté světlo přehazují mezi sebou a hází po krajině bizarní stíny. Snad se na okamžik cítíte jako v kině; jasný záblesk ozáří širé okolí jen proto, aby se vzápětí mohlo ponořit do fialové tmy. Ne, to nepřichází Armageddon; pouze se schyluje k pěkné bouřce.
Žádný strach, za oknem v suchu se to kecá. Koho by nebavilo se na letní přírodní úkaz dívat, koho by svým způsobem nefascinoval? Člověk nemusí být pyroman, aby se rád díval do ohně. Ale každý, komu hoří zem pod nohama, utíká.
Deset, patnáct minut a dost. Zlaté spojnice oblohy se zemí mizí, přesouvají se hrozit jinam. Krajina se noří do temně modré a slyšet je pouze hučení padlých kapek, provazců vody. Rov deště přikrývá zem a snad hasí ohýnky, podpálené zářivou energií.
Ani ta nejprudší bouřka nevydrží více, jak dvacet minut.
Na nejhorší hodinu svého života jich máme vyčleněných celých šedesát.