Útočiště

Co se tady stalo?

 Jedna věta, vyslovovaná v tolika různých variacích, přec pokaždé se stejným významem. Jakkoliv povrchní, zvoucí k cestám do hlubin. Neměla ji ráda.

Ne, že by jí vadilo pátrat v čase, ale mnohdy tak musela činit na povel. Jediný, komu se nechtělo čeřit čerstvý sled událostí, byla ona sama. Ostatní buď měli na věc jiný názor, nebo ji prostě nevnímali. I ti, kteří měli stejnou schopnost, jako ona.

Rozhlédla se po zaprášené, polorozpadlé budově. Co se tady stalo? Čekala se od ní odpověď, protože byla v tomhle směru mimořádně talentovaná a tudíž mohla dobře posloužit mocnějším. Možná by se měla vzepřít a bojovat za svá práva, ale svobodná byla od chvíle, kdy se naučila přenést svoje vědomí jinam, a takhle bylo o její fyzickou schránku dobře postaráno. Neřešila, co bude mít k večeři; stačí, když se nají. Nehledala přátele; emoce pro ni byly jen nežádoucím závažím, držícím ji v realitě s ostatními lidmi.
 Co se tu stalo? Co se tu děje? Rysy okolní scenérie se změnily jen nepatrně, na parapetu oprýskaného okna přibyl zvenčí sníh, obraz za pokřiveným sklem vybledl a ze stěn se vytratila plíseň. Při každém výdechu se všem přítomným zvedaly od úst obláčky páry. Mrazivý vzduch však nepronikal do hloubi duše svým zvláštním klidem; skrýval vichřici, která zatím nehlučně kvílela za okny.
 Šestý smysl ji upozornil na nebezpečí; uhnula právě v momentě, kdy kolem ní proletěl éterický nůž a zabodl se do rámu okna. Jeden z opodál stojících pozvedl další. Nebránila se. Udělala otočku a rozeběhla se pryč. Ostatní to zřejmě vyvedlo z míry; chvilku trvalo, než se vydali za ní.
Běžela chodbami se zvláštním, ledovým klidem; byl to pocit, který mnohokrát v životě nezakusila. Neexistovala šance úniku, stopy ve světle šedé vrstvě byly přesnou kopií nezměnitelné skutečnosti, že tudy proběhla. Deset nohou se s profesionální ladností přibližovalo.
 Dorazila do jiné místnosti, vypadala jako umývárna. Vzdala boj s netrénovanými plícemi a zastavila se, klesajíc na zem pro uschlou růži. Zvedla ji ze zakryté podlahy a sfoukla poprašek. Žádná uschlá růže. Umělá. Takže se toho zas až tak moc nestane..
 Kroky se zastavily nedaleko od ní, klečící na zemi a těžce oddychující. Vzhlédla příchozím do tváří s absolutní jistotou.
 Několik vteřin se na sebe dívali, dokud výjev neskončil pár výstřely a napůl zaměstnaná mysl se opět nezačala celá zaobírat přítomností. Co se tu stalo? Nebyl důvod neopovědět. Dostalo se jí pochvaly; podařilo se jí přečíst minulost dalšího člověka. Kdyby to řešila, mohla by rozeznat strojový tón hlasu, ale takové věci pro ni byly nepodstatné.
 Momentálně jí už myšlenky sklouzávaly k jiné nesrovnalosti; snažila se přijít na důvod, jestli a jak s tím souvisí jiný útržek reality, tentokrát z budoucnosti; a totiž, dva lidé, upravující s již bezstarostnými výrazy databázi tak, že ‚stará StarShine‘ zemřela přirozenou smrtí.