Šprt
Někomu by se mohlo zdát, že to bylo ráno jako každé jiné. Někomu ne. Nezdálo se to zjevně ani skupince mladých studentů, kteří se smáli a vymýšleli nové a ještě lepší charakteristiky Mistryně. Ne potom, co na ně telepaticky zavolal nejbližšího FairyTaleského mistra. Odcházeli s trestem a zmrzlými úsměvy na tvářích. Ale bylo to správné Jednal podle kodexu.
Na výukovém kolbišti znuděně klusaly desítky jednorožců. Přijel deset minut před zahájením výcviku, vždycky všude chodil včas. Konečně dorazila mistryně a vše mohlo začít. „Kdo nám předvede skok oxeru z prodlouženého klusu? Není to zrovna jednoduché…“
„Já,“ odpověděl okamžitě a navedl svoji klisnu na skok. Měla s ním kvůli své výšce menší problémy, přesto horní břevno neshodila a oxer zůstal neshozen za nimi. Mistryně ho pochválila, ale v tvářích ostatních studentů rozeznával akorát chlad a opovržení. Ale vždyť přece jedná podle kodexu!
Celé dopoledne s ním nikdo nepromluvil. Nebyl oblíben, nechápal proč. Vždycky jednal správně, tak, jak ho to učili! Když odjížděl z výcviku směrem ke své partaji, konečně se těšil, že si pokecá s kamarády a zopakuje si tu novou transferaci. A taky se svojí klisnou na nedaleké jízdárně procvičí skoky z prodlouženého klusu.
Jakmile ustájil klisnu a po schodech vystoupal do klubovny, uslyšel to známé „Tak co jim dneska zase provedeme?“ Ale ne. Proč se sakra kodexem nikdo z jeho přátel neřídí?! Ještě chvíli poslouchal, o co by se jednalo. Odcizení postrojů jejich jednorožců! Je mu to líto, ale nemůže to připustit. Slízli by za to trest.
Běží do klubovny a rozráží dveře. Snaží se jim vysvětlit, k čemu se to chystají, ale neposlouchají ho. Strhne se hádka. Už nezvažuje ústup. Už to nejde. Zašel moc daleko, teď už nemá cestu zpátky. Přátelé uraženě odcházejí. Zůstává sám. Sedá si k ohništi a přikládá. Zírá do plamenů a snaží se zabavit a zahnat špatný pocit.
Už dávno ví, že nejlepším způsobem pro zahnání temných myšlenek je učení se. Zkouší transferace, jednu po druhé, a postupně je zesiluje. Teď ta nová… na třetí pokus už vypadala docela slušně. No a co. Alespoň ho nikdo neruší. Konečně je spokojený a odchází za svojí klisnou. Odvede jí k jízdárně, která se okamžitě vyprázdní. Je slyšet jen nezřetelné mumlání s jednoznačným významem.
Neposlouchá a znovu a znovu zkouší se svojí klisnou najíždět na oxer. Po chvíli jí to už jde a tak se přesunují k vyšší překážce. První shození, druhé shození, konečně… Pět čistých skoků a rozhoduje se s ní zopakovat drezurní cviky a přípravu na zkoušky z všestrannosti. Neposlouchá ty poznámky o šprtovi všude okolo. Jedná správně.
Večer ukládá postroje do sedlovny a marně se snaží navázat s někým hovor. Ani jeden z jeho přátel s ním nemluví. Později se dozvídá, že v sedlovně těch šmejdů na ně čekal jejich přímý mistr. A že je někdo musel nabonzovat. Slízli týdenní uklízení stájí Akademie. Má smíšené pocity. Samozřejmě, muselo to tak skončit. Neudával je, ale z jejich pohledů čte něco jiného. On je ten špatný. Ale vždyť je neudával! Jednal špatně…
Další den.
Opět vede svoji klisnu okolo skupinek studentů.
Všichni zmlknou a odvrací se od něho.
Ale proč?
Je jedním z nejúspěšnějších a nejvzornějších studentů v Akademii.
Vždycky se snaží dělat všechno správně.
K temnotě se nikdy ani nepřiblížil.
Tak proč ho sakra nemá nikdo rád?!