Útočiště

Mám chvíli času, mohla bych napsat článek. Pár lidí už se zmínilo, že jsem dlouho žádný nestvořila. Jenže nemám téma, nemám chuť, nic mě nenapadá a už bych mohla nechat toho negování. Pár představ si v hlavě schovávám, stačí sednout a hodit je na monitor. Vzít dvacet metafor, napasovat je k dané pointě a na závěr přidat otevřenou otázku. Hotovo. Nic těžkého. Sice se to na článku nechá poznat, obvyklému přídělu sladkostí zůstane hořká pachuť a odfláknutá poleva, ale ono stejně nikomu nepřijde nic divného.
Stačí vymyslet ústřední větu; nějaký slovní obrat nebo krátké přísloví, přinejhorším fantazie vykreslí obrázek, který stačí pojmenovat a může se jet. Jakmile máte nápad, jak myšlenku zpracovat, jste za vodou. Vagón myší a deratizér, procházka za deštivého počasí, bow to Leper Messiah.. zatracená Metallica. Člověk se nemůže soustředit na vlastní tvorbu, když mu v hlavě zní ta cizí. Ale zase mi vyskočil obrázek k tématu, sice jinému, než o kterém jsem chtěla psát, ale nevadí. Není nad to rozumět textům.
Nápad na zpracování se objevil poměrně rychle, dokonce je i můj vlastní - rychlá kontrola, jestli nevykrádám onu skladbu, nějakou knihu nebo Elfairyn článek a může se psát. Obraty, citáty nebo různé maličkosti, ty si člověk může vypůjčit. Ne tak kostru, kolem které dokreslí článek.
Leper Messiah mi pořád zní v hlavě; jak se snažím vymyslet něco k tématu, ozývá se stále dotěrněji. V momentě, kdy si v hlavě přehrávám sólo, pustím v počítači přehrávač a o pár vteřin později i stejnojmennou skladbu. Včera večer tu běžel nějaký folk, tak mám adekvátně vytaženou hlasitost, ale ta se pro tentokrát stáhne do polohy 'šum na pozadí'. Píši přece článek.
A že píši, mám už dva odstavce. Windows Media Player náhodně vybere další skladbu; nese se v podobném duchu, tak si jí nevšímám, dokud si neuvědomím, že jsem přestala psát a poslouchám. Come crawling faster.. a dost, nikam nejdu. Kliknu na dva obdélníčky značící stop a vrátím se k textovému bločku. Reproduktory ztichly, ale uvnitř hlavy si skladba v nezměněné podobě pokračuje dál, pouze přišla o reálný doprovod. A zkuste si v tom lepit jakýkoliv vlastní text, který by měl za něco stát, jakkoliv se zabývá podobnou problematikou. Jedna část mysli by teď s největší chutí našla na youtube nějaký megahit od libovolné americké popové hvězdy, který by zafungoval lépe než kýbl ledové vody; nicméně by také pohřbil ještě nenarozený článek. Který se právě zmítá na prahu života, zatímco si mysl přehrává sólo a skladba opět nabírá tempo, zhutňuje atmosféru a blíží se k nejlepší části kousek před závěrem. Před očima mi vyvstane jiná idea, obrázek, jehož náčrtek už mám uložený kdesi v počítači. Zapínám Photoshop, monitorem do závěreného smíchu začnou létat jména snad všech lidí, kteří s ním kdy měli něco společného a dlouhý výčet všech aktivit, jež musí program na své cestě za spuštěním se udělat a o které svého uživatele nemůže neinformovat. 
Článek zůstává nedokončen, nezbývá než použít již dříve vyřčená slova. Když chceš kreslit, neposlouchej metal. Ne, když chceš kreslit realisticky. A nebo si nestěžuj, že se ti ten bělouš zase nějak nevydařil.
Tenhle kůň nebude bílý.