Za zrcadlem
Basy. Vzduch se vlní do rytmu hudby a naráží do stěn auta ve snaze uniknout. Nebo si užít. Předat svoje poselství dál. Nebo prostě jen vibruje. Zrcátko mezi řidičem a spolujezdcem se klepe. Po slunečních brýlích létají odlesky světel města a tvoří iluzi, že je svět za nimi docela známý. Auto se žene dál, stejně netečné, jako elektronické zvuky a ty zatracené basy. Procházejí tmavým sklem a rozechvívaje lebku a mozek v ní, způsobují pomalou, plíživou bolest hlavy, jako když had pozvolna požírá omráčenou myš.
Hromadě sestavených součástek je zcela jedno, kam uhání a co veze. Zvuk mototru se topí v basech, změny rychlosti ve vibracích reproduktorů. Směr a cíl jízdy. Tyto informace buď vůbec neexistují, nebo uvázly kdesi v přední části vozu. Nebo neprošly zrcadlovými skly.
Za ochrannou a neochraňující stěnou se bijí dva proudy myšlenek. Proč je člověk tak stupidní, že tu ještě sedí a proč je tak stupidní, že ty brýle neodloží.
